Probuzení: Míla Tomášová

Už více půl roku mám doma vypůjčené z knihovny téměř všechny její knihy, přečetla jsem je všechny snad během jednoho měsíce a pořád jsem si říkala, že je nemůžu jen tak vrátit, že vám z nich musím něco napsat a paní Mílu tím připomenout. Samozřejmě ani ne tak paní Mílu, jako samo vědomí, které skrze ni promlouvá.

V době, kdy v čechách ještě vládl komunismus a k jakékoli duchovní nauce nebylo snadné se dostat, již tehdy působili manželé Míla a Eduard Tomášovi, a především po revoluci to byli zřejmě první propagátoři jógové cesty a poznání u nás. Manžel paní Míly, Eduard, je vlastně mnohem slavnější, a především jeho román Milarepa, všem „hledačům“ rozhodně doporučuji. A pokud nemáte čas na čtení, co takhle 15-20 minut denně s dokumentárním cyklem Paměti mystika, který je celý na Youtube?

Pan Tomáš pro mě byl vždycky takový milý pohádkový dědeček, však se podívejte sami. Dlouhé roky jsem však netušila, že s ním působila také jeho manželka Míla. Evidentně se moc nedrala do poředí a spíš žila skromný a jednoduchý život, teprve až v pozdním věku začala psát (narodila se 1920 a první kniha jí vyšla v roce 1991, což je 10 let před její smrtí.) Je to takový český fenomén, že manželé Tomášovi svého času vyprodávali Lucernu, kolik hledačů pravdy, jejich slova přitáhla.

Paní Míla vyrůstla v křesťanské rodině a to také bylo jejím duchovním východiskem, popisuje jak od dětství cítila boží přítomnost všude kolem a že své první samádhí zažila již ve 4 letech. Od mládí však projevovala zájem o různé duchovní cesty a nauky, cítila, že za všemi cestami je skryta jedna jediná Pravda. Nebyla ničí žačkou a nenásledovala žádnou vyznačenou duchovní cestu. Nechala se vést a všechny hledače vímala jako své bratry, jako by všichni byli součástí jedné bytosti a nebylo mezi nimi rozdílu.

Fotografie z knihy „Poselství“

Míla a Fráňa Drtikol

Podobný vztah měla také s Fráňou Drtikolem, který byl jejím blízkým přítelem. Jak popisuje – nic se od něj nešla učit, ale cítila tu spřízněnost a většinu času spolu pobývali v tiché meditaci.

„Náš vzájemný vztah s Fráňou nebyl vztahem učitele a žáka, ale spíše rovného s rovným. Když jsme se poprvé setkali, poznali jsme se na první pohled jako staří známí a oba jsme se tomu začali srdečně smát. Je na to pěkný zenový koán: „Když se dva setkali, chechtali se a chechtali.“… Fráňa tehdy otevřel tajnou skrýš, vynesl z ní všechny tam ukryté mystické obrazy, neboť na stěnách měl jen „normální“ a udělal mi vernisáž.

Prohlížela jsem si zrovna tři menší, na kterých byly kupodivu namalované mé vlastní duchovní zkušenosti z posledních let, když tu za mým ramenem Fráňa řekl: Ty si vezmi, ty jsou pro tebe.“ (Setkání, s. 45)

Ale nejvíce se mi líbil úryvek, který už teď nemůžu dohledat, kdy Míla popisuje, jak Drtikol ukázal na kávu na stole a říká: To je Nirvána. A poté ji zamíchá a říká: To je samsáro.

Cesty jsou zde pro mysl

„Kdo v sobě uskuteční poznání jednoty, žije vnitřní harmonií se sebou samým i vším, co existuje, se všemi bytostmi a již se nemusí snažit něčeho dosahovat. Ostatním lidem se jeví jako naprosto obyčejný člověk a Fráňa takovým opravdu byl. Obyčejný, ale vnitřně velmi moudrý, s otevřeným, vše chápajícím srdcem.“ (Setkání, s. 46)

Stejně tak žila paní Míla, která dělala práci mikrobioložky – prostě chodila denně do práce a nehledala slávu nebo duchovní kariéru ve „vnějším světě.“

„K Fráňovi chodilo zpočátku mnoho přátel i žáků. Postupem času, jak se prozíral, se žáci vytráceli. V řídkém vzduchu Fráňovy prozřelé mysli se jim špatně dýchalo. Přestávali mu rozumět. Pravdu svobodnou, jednoduchou nechápali.“ (Setkání, s. 46)

Ten poslední odstavec je tady i proto, aby nám připomněl tendenci naší mysli – stále hledat lepší a lepší cesty. Je to ale naše mysl, která nám takto našeptává. Je to takový paradox – myslíte, že je mysl dobrým rádcem k tomu „jak se dostat za mysl? nebo z pod nadvlády mysli? “ 😀 Jednoduchost jako by byla zhoubou mysli, které začne chybět potrava 😀 mysl nakonec jenom hledá cestu, ale k cíli s ní neprojdeme.

Připomíná mi to můj poslední zážitek z nekolikadenního satsangu s Moojim, kdy jsem si prožila uvědomění toho, že to, kam jsem se snažila dostat (jako nějaké mé já – někam vplynout) se otevře, když se rozplyne já a ten, kdo chce někam vstupovat. To, co jsem měla za já, tam prostě nebylo, nikdo nikam nešel. Můžete to stokrát slyšet – odlož své já, ale nakonec až se to stane, teprve vám to nějak docvakne.

Vědomí housenky

„Poslední překážkou žití přirozeného stavu pravdy je velmi zjemnělé ego, které chce zkušenost žití poznání. Chce „vědomě“ žít nesmírnou slast sat-čit-ananda.

Je tedy poznání nevědomé?

Nikoli, ale potíž je v tom, že člověk chce jako oddělená jednotka zažívat něco velkého, nekonečného. Jak by to ale bylo nekonečné, když to on chce zažívat?

Teoreticky „ví“, či spíše uznává, že je to v něm, že on do pravdy, do jednoty také patří, ale zcela rozpustit se v tom ještě neumí. Připomíná to vědomí housenky, která chce létat jako motýl a vědět o tom. Napřed se ale musí zakuklit, vzdát se svého housenčího života. Pak se opravdu motýlem stane – s vědomím motýlím, nikoli již housenčím, omezeným.“ (Světlo vědomí, s. 110)

Vemte si paní Mílu na dovolenou 😉

Paní Míla má mnoho knih, doporučuju vám přečíst třeba aspoň tu první – Za čas a prostor, no a pak taky další dvě Třpyt prázdna a Světlo vědomí 😀 ale všechny jsou skvělé a určitě v nich najdete něco, co s vámi rezonuje. Já jsem s knihami paní Míly strávila asi měsíc života a její cesta je mě osobně velmi povědomá. Vtáhla mě do svého „světa“, ale i připomněla úryvky mých zážitků.

Úkázky, které najdete tady v článku, se vynořily teď zcela náhodně, kdy mám kolem sebe asi 6 jejich knih. Ani nebylo mým záměrem představit nějak její cestu nebo učení, jako vás spíše pozvat k nahlédnutí a upozornit na tuhle zajímavou probuzenou duši z našich luhů a hájů 🙂 A na závěr ještě poslední citace.

Přeji vám krásný letní čas, s láskou, Monika

Co je to přirozený stav člověka

„Každá hluboká zkušenost nechává po sobě paměť čisté přirozenosti, tj. oproštěnosti od zbytečných přání. Přirozený stav je tedy stavem poznání sama sebe. Tento stav sám sebe naplňuje, neboť je to zažívání celistvosti. Nějaká přání čeho jsi vedlejšího jsou naprosto nemyslitelné. Je to takové uspokojení, že se již ničeho nechce, a taková moudrost a plnost vědění, že se až vědět nechce.

Je to tiché štěstí bez příčiny, bez chtění a nároků. Celá mysl a všechny smysly jsou v něm ponořeny.

„Je to tak prosté, jednoduché, že víc už ani nelze,

když z Jednoty se díváš, či jen víš, čí Ne-víš.

Je to tak dobré, průzračné, svobodné,

přirozené Bytí.

Zlatý věk bez viny zapomnění Boha,

počátek Slova.“

(Vnitřní pramen, s. 35)

Titulní fotka z přebalu knihy Setkání, Fotka paní Míly s Eduardem z přebalu knihy Poselství.

Titulní fotka z přebalu knihy Setkání