Tenhle článek mám v sobě již dlouho a právě kvůli mému cestování se na svět dostává až teprve dnes. Podle Willa Bowena ze Světa bez stížností bychom se měli vyvarovat ironii. No a protože to zatím nedávám, a protože to není v psaném textu cítit, přečtěte si nadpis znovu s ironickým podtónem nebo otazníkem na konci.
Mohlo by se zdát, že tato dvě slova nejdou dohromady, v posledních letech ale objevuji, že moje “práce” je mojí přirozeností a často se věnuji pracovním věcem i na cestách. Pokud vaše práce vyžaduje kreativitu, tak právě cesta může být dobrý stimul, který ji probudí, pokud zrovna spí na vavřínech.
Po dlouhé době se mi dnes opět podařilo vystoupit ze svého příběhu a vstoupit do již prožité cesty na sever Indie. Hodně z vás se ptalo, jak to dopadlo s batohem a vůbec. Když člověk u něčeho napíše první díl, nějak se logicky očekává další. A tak logicky, po pár měsících, vás nechám nahlédnout dále do naší severské cesty. Kdo jste nečetli, jak to všechno...
Dneska ráno mi vyskočilo jedno „neblahé video“ – možná ho TADY uvidíte, možná ne, je totiž z facebooku a já nevím, jak se to vlastně sdílí mimo facebook. Každopádně je na něm žena, která pluje a chodí po ostrově odpadků v moři.
Dnes je to přesně týden, co jsem se vrátila z indických Himalájí a protože jsem neprozřetelně pozřela kávu po šesté hodině večerní, nezbývá než napsat článek o tom, jaké to tentokrát na cestách bylo.
