Zápisky z himalájské cesty, 1. část: Co jsme se naučili Delhi

17.8. 2018 Monika Winklerová 545x

Dnes je to přesně týden, co jsem se vrátila z indických Himalájí a protože jsem neprozřetelně pozřela kávu po šesté hodině večerní, nezbývá než napsat článek o tom, jaké to tentokrát na cestách bylo.

Přestože jsem už týden doma, několikrát za noc se probouzím  s pocitem, že někde jedu nočním autobusem a ráno mi to trošku trvá, než si uvědomím, kde vlastně jsem. To všechno vypovídá i o tom, že to byla cesta velmi akční, často jsme na jednom místě spali jen den, většinou dva a jen velmi zřídka tři, párkrát jsme taky spali v nočním autobuse. A to vše trvalo v souhrnu asi čtyři týdny. Takže jsme se nezastavili. Snad i proto od návratu téměř nechodím z domu 😀

Vedle každého indické hotelu ve velkoměstech, která jsem navštívila, bylo staveniště.

Klasické uvítání

Všechno to začalo v půlce července, kdy jsem se vysílená po asi dvou týdnech s antibiotiky na boreliózu vydala na cestu, na jejímž konci na letišti na mě bohužel nečekal můj batoh :-O Paní na reklamacích ale říkala, že přiletí zítra, že to je jisté… Kdyby se mi to už jednou v Indii nestalo, věřilo by se mi jí snáz, ale snažila jsem se i tak…

Odvoz domluvený z hotelu nás nečekal, tak jsme absolvovali klasické uvítání taxikářů – “ano, vím kde ten váš hotel je, nastupte, nastupte”. No a když už jste i s obřími batohy narvaní v autě, tak chce adresu a obíhá s ní chlapíky kolem, následně jede do dané čtvrti a tam se ptá lidí na ulici. Takže pozor: na otázku, jestli ví, kde jedeme, zde odpovídají vždy ano. Nezažila jsem to snad nikdy jinak, myslím, že to je uvítací rituál, něco jako námluvy.

Takže pokud pojedete do Indie, nebookujte si taxík z hotelu, ať o to nepřijdete 😉 Ale zase, pokud někam spěcháte, tohle může být časově náročná procedura na jejímž konci bude chtít řidič víc peněz, protože to přece trvalo dlouho a najezdil víc, že…

Náš krásný čtyřhvězdičkový hotel u Dilijského letiště se ukázal jako špeluňka, ale dali si nakonec říct a převlékli nám postel, ve které byly indické vlasy. Takže jsme přecijen slavili nějaký úspěch a užívali si popříletového konfortu – cca ve tři, čtyři ráno. Za oknem byla klasicky obří hučící klima a okno jsme tedy měli jen jedno právě do tohoto meziprostoru. Asi stáhnu obrázek z bookingu, ať taky vidíte, jak krásné to mělo být 😀

Ale možná je to tím, že Indie je jedno velké staveniště. A samozřejmě země kontrastů.

Rukojmími v Delhi

Kvůli batohu a paní, která říkala, že stopro zítra přiletí, zůstáváme v Delhi a čekáme na batoh. Samozřejmě voláme na infolinku z recepce hotelu – je dobré jim dávat vědět, že o batoh máte stále zájem, pokaždé jsou překvapeni… po indické snídani v hotelu vyrážíme do ulic a soutěž o nejlepší náhradní plán vyhrává Taj Mahal. Jeden ze sedmi divů světa, který na našem itineráři nebyl, se najednou zdá jako nejlepší možnost, jak využít den ve žhavé indické metropoli.

Musím říct, že teprve na této cestě jsem našla klima, ve kterém se bez klimy asi nedá přežít. A ti, kdo se mnou cestovali ví, že žádná klima a žádný větrák NIKDY nepřicházel v úvahu. Aneb již stokrát prověřené nikdy neříkej nikdy se zase potvrdilo.

Když vejdete do cestovní kanceláře a něco vám nehraje.

Taj Mahal

Je tu lepkavé dusno a teplota je nepopsatelná, hlavně ta vnitřní. Protože nemáme čas a Taj Mahal je od nás tři, čtyři hodiny (takže v normálním čase počítejte i pět), bereme taxíka. Časově nejnáročnější je dostat se z Delhi, to je pernamentní zácpa (ikdyž řidič vypadá, že to vidí poprvé), pak už poznávám opravdovou indickou dálnici. Jenže něco tady nehraje: indický styl řízení a rychlost moc nejdou dohromady – předjíždí se ze všech stran a občas potkáte na dálnici auto v protisměru :-O

Co říct o Taj Mahalu? Bylo to asi velkolepé, ale skrze horoucí klima a davy lidí si pamatuji jen tu žhavou zem, o kterou jsem se spálila, když jsem si sundala boty, že udělám nějakou jógovou fotku 😀

Kvůli ztrátě batohu jsem neměla moc na výběr v čem na výlet vyrazím, ale pokud mohu doporučit vám, neberte si botasky a tepláky, bude vám horko 😉

Ještě mám asi dvě fotky, ale na víc jsem se nezmohla.

Celou dobu tam jsem si říkala, jak krásné fotky by tam mohly být – vlastně jsme tam byli mimo sezónu, takže byla spousta fotogenických míst, kde nikdo nebyl – ale já jsem v tu chvíli byla ráda, že dýchám a stojím a o žádnou dokumentaci jsem moc nestála. Jen čistě důkazní foto, že jsme tam byli a šup do klimatizovaného taxíku a čtyři hodiny zpět 😀

Z celého tohohle výletu si asi zapamatuju především hádku se španělkou v minibuse před Taj Mahalem – hádat se ve dvou cizích jazycích je opravdu výzva, ještě se mám co učit – a taky to, jak jsem na zpátečníční cestě řekla řidiči velmi rázně, že pokud nezpomalí a nezačne řídit normálně, tak si okamžitě vystupuju. Asi mi uvěřil a zpomalil 😀

Sezení na zemi je normální, což je jedna z věcí, kterou tady mám ráda 🙂

Kouzlo Indie

V těch extrémních podmínkách, které ve většině Indie pro nás panují, mám často pocit, že nejde být jinde než v přítomnosti, protože jinak by se tam člověk mohl zbláznit. Z toho přítomného bytí pak jednáte a divíte se sami sobě zároveň, jak se to všechno děje.

Když jednáte s místními lidmi a něco chcete nebo opravdu v žádném případě nechcete (většinou nakupovat nebo doprovod) – bez vědomé přítomnosti to tady neobhájíte, prokouknou vás jako dítě nebo pes ve chvíli, kdy chcete být přísní, naštvaní, vychovávat a vlastně se do toho musíte nutit. Neslyší slova, co říkáte, vnímají energii. Pokud máte pocit, že jste v životě příliš vlažní a bez emocí, myslím, že málokterá země jich vyvolává tolik, jako Indie. Je to skvělá praxe pro vědomého pozorovatele, ten se tady baví 😀

Když jsme si u kluků vyměnili všechny peníze, tak jsme si je aspoň vyfotili – kdyby byly falešné, že… 😀

Čas jít dál

Další den ráno nás vzbudí telefon a my si optimisticky myslíme, že přišel batoh. Haha. Zvedneme telefon a … prý omyl 😀 bohužel ještě před snídaní voláme na infolinku, což nám trošku poznamená chuť k jídlu a do života. Najednou se totiž ani neví, kde batoh je :-O

Kouzlo této infolinky a hledání batohu totiž spočívá v tom, že vždy začínáte nanovo s jiným operátorem, všechno mu vysvětlujete, pak se zdá, že on něco najde v počítači – dá příslib brzkého doručení nebo nějaké akce (třeba že napíše do Amsterdamu na letiště), často také slíbí, že zavolá zpět za 10-15 minut, ale … zdá se ale, že nikam nepíšou a zpátky nikdy nezavolali.

Většina z nich řekne, že zítra bude a jednou za čas narazíte na slabší, zřejmě nevycvičený článek, který vám asi na rovinu řekne, co vidí v počítači. To se asi stalo nám právě toto ráno. Do této chvíle nás operátoři ujišťovali, že se o všem ví, náš batoh mají a zítra stopro bude. Takže tahle pravda nás trošku zklamala, že…

A taky nám vlastně otevřela oči – s linkou bychom si takhle mohli telefonovat klidně týden třikrát denně a nic se vlastně nezmění. Protože jsme nechtěli strávit celou cestu v Delhi, rozhodli jsme se odjet, ale před cestou to ještě zajít pořešit na letiště.

A tady je dobrá rada pro vás: pokud byste se někdy ocitli v podobné situaci, nechoďte na letiště. Když totiž po hodině cesty na letiště, které je 15 minut od hotelu (jeden tuktuk vás vysadí někde v letištním areálu úplně špatně a druhý vás odveze na letištní bus, ikdyž jste se domluvili na letiště, takže jste po 40 minutách pár metrů od místa odkud jste vyrazili a nezbývá vám, než se nevěřícně smát) a po hodině hledání na letišti, kde vás bez letenky nechtějí pustit (a taky třeba třikrát vyjedete po schodech nahoru a dolů, jak vás posílají od čerta k ďáblu) najdete kancelář letecké společnosti, pozor: když máte to štěstí a dostanete se až do tohoto bodu a tuto kancelář najdete: paní za přepážkou prostě zavolá na stejnou infolinku.

Oáza velkoměsta

Po letištní anabázi jdeme na metro. A myslím, že se dostáváme k mé nejpozitivnější zkušenosti z Dilí. Je tam čisto, klid a klima mírné. Kdykoli to v Dilí na ulici nebudete zvládat, schovejte se pod zem. Jak říká reklama jedné drogérie: tady je svět ještě v pořádku 😀 V metru najdeme i kavárnu CoffeeDay, kde si dáváme čaj, obědváme a svůj pobyt prodlužujeme, jak jen to jde.

Mapa metra vám může v Dilí zachránit život 😀

Nejlepší by bylo, kdyby před metro rovnou připravili náš klimatizovaný bus na sever. To by nás ale ochudilo o hledání autobusáku, odmítání desítky taxíků a minibusů a tlačenici ve frontě na lístky, které si bez indického telefonního čísla bohužel online nekoupíte.

Za vším hledej zkušenost

No ale zase ať to nepůsobí tak tragicky, v průběhu všech bolestných zkušeností člověk získává cenné nápovědy: třeba následuj svoji intuici, když jedeš metrem a cítíš, že autobusák je na této zastávce, která se jmenuje Kashmiri gate (takže to možná říká i zdravý rozum), prostě vystup! Neposlechli jsme, takže na této zastávce vystupujeme až o půl hodiny později.

A když ti prodejce knih ukáže na knihu, tak si ji rovnou kup – aneb jak se k nám na cestu ve správnou chvíli přidal Eckhart Tolle a jeho Moc přítomného okamžiku.

Nic není náhoda 😉

Jedinou jistotou je změna

Nakonec nám přecijen lístky prodali – znamenalo to asi hodinu a půl stání ve frontě a boji o pozici – tedy přesněji my jsme stáli ve frontě, ale indové nevědí, co to je, takže se prostě rojí kolem v obrovském chumlu. Nejvíce mě pobavil okamžik, kdy naše “fronta-chumel” byla po hodině převelena k jinému okýnku a z prvních byli náhle poslední a z posledních první. Bohužel jsme byli v té první skupině, a tak jsme se do busu nevešli 😀

No jedinou jistotou je změna a nelibost je jen nepřijetím přítomnosti, to ví každý, kdo cestuje s Tollem, že 😀

Dostali jsme ale v prvním kole příslib na rezervaci míst v dalším buse, a tak jsme se v osm večer nalodili na naši první noční jízdu. Myslím, že jsme vůbec netušili do čeho jdeme, no ale tady a teď, že… Když už jste v tom, nejde jen tak za jízdy vystoupit. A když na to jen pomyslíte, nejen Indie vás v tom často pěkně vymáchá…

Volvo bus a 10 hodin “pohodlí a bezpečí” 😀

Monika Winklerová
Monika Winklerová je hlavní autorkou a "programátorkou" tohoto webu. Věnuje se výuce různých jógových stylů - od dynamické Ashtanga vinyasa yogy až po klidnou Yin yogu. Je učitelkou Rádža jógy (200 hod., ČR), Ashtanga Vinasa yogy (200 hod., Indie), Hatha Yogy (200 hod., Indie) a Yin Yogy (100 hod., ČR) Posledních pět let se věnuje pořádání vlastních kurzů, workshopů a pobytů všude po světě. Co ji k józe přivedlo a jak jóga změnila její život, si můžete přečíst v jejím příběhu. >>
Komentáře