Mohlo by se zdát, že tato dvě slova nejdou dohromady, v posledních letech ale objevuji, že moje “práce” je mojí přirozeností a často se věnuji pracovním věcem i na cestách. Pokud vaše práce vyžaduje kreativitu, tak právě cesta může být dobrý stimul, který ji probudí, pokud zrovna spí na vavřínech.

Když něco chcete/nechcete…

Na jedné takové “pracovní dovolené” jsem se ocitla před dvěma týdny. Loni touto dobou jsem cestovala se skupinkou jogínů Srí Lankou a po návratu jsem si řekla: “před Vánocema už nebudu takhle odjíždět a cestovat, chci si užít předvánoční čas doma – uklízet, péct a chodit po náměstích na vánoční punče.” ❄️ ☃️

Z předchozího odstavce tedy jasně vyplývá, že jsem si o to koledovala. A ano, předvánoční čas trávím opět na Srí Lance. 🌴 Nechám na vás, jestli se z mého příběhu poučíte 😀

Taky máte pocit, že jste stále obrušováni? Nějak mi už Vesmír/Bůh neumožňuje žádné hrany a jen si nějakou vytvořím – tohle chci, tamto ne, to se mi líbí, to je správné… buch a jsem v protipólu.

Když za mnou přišla kamarádka Terezka s tímto návrhem cesty, samozřejmě jsem zamítla. A o pár dní později ani nevím jak a proč jsme si společně kupovaly letenky právě na čas předvánoční. 🎄

Naším záměrem bylo doladit program a cestu našeho březnového pobytu tady a zároveň dotvořit projekty, ke kterým jsme se doma ne a ne dopracovat. No, za tři dny odlétáme… cesta smysl určitě měla, ale opět jiný, než byl náš záměr. Člověk míní, život mění, že…

Tazatel: Chcete říci, že největší práce se udělá nicneděláním?
Maharádž: Přesně tak. Pochopte, že jste předurčen k osvícení. Spolupracujte se svým osudem, nestavte se mu na odpor, nepřekážejte mu. Dovolte mu, aby se naplnil. Jediné, co musíte dělat, je dohlížet na překážky, které vytváří hloupá mysl.“ Šrí Nisargadatta Maharádž, Já jsem to, kapitola 65.

Jak to všechno začalo

Naše cesta začala blaze neblaze Terezčinou virózou a cestou v horečce. Snažila jsem se zabezpečit své zdraví nákupem ochranných preparátů na nádraží, včetně roušky. Čekalo mě dvacet hodin vedle nažhaveného kašlajícího a pšikajícího člověka. 🥶 Kryla jsem se jak se dalo 😷 Pánbůh nám v jednu chvíli nadělil prázdné letadlo, tak jsme si dokonce pět hodin lebedily každá ve své řadě na třech sedadlech. To je moc příjemná vzpomínka… 😀

Horší už bylo vegetariánské občerstvení v letadle – nevím proč si myslí, že vegetarián nesmí žádný dezert ani houstičku ani másílko a jí jen salátové listy. Ale zabojovaly jsme a přinesli nám ještě babán a jabko, takže jsme hlady neumřely 😀 Bohužel jsme kvůli těmto kauzám ani nespaly. Všechno má svou stinnou stránku, že…

Co oči nevidí…

Přežily jsme, doletěly jsme, cestou jsme dokonce zvládly exkurzi v čajové továrně. 🌱 To se může stát, když řeknete řidiči, že se vám chce čůrat 😀 naštěstí obě milujeme čaj i vůni čajové továrny, tak nás to snad i pozvedlo.

Pokud cestujete, asi víte, jak se člověk cítí po více než 20 hodinách na cestách, z nichž prospal jenom 3. Když přijedete z mrazu do tropů a kvůli nachlazení si nechcete nechat pustit klimu v autě, a tak se potíte, chvílemi ztrácíte vědomí, zapomínáte kde vlastně jste… Je to zvláštní stav bdělosti a vytělenosti zároveň. Fascinuje mě ale ten kontrast, když si z přinucení necháte udělat fotku a zjistíte, že vypadáte jakoby nic. Tak tak jsem se tedy opravdu necítila.

První krůčky v nové zemi

První dva dny jsme strávili na našich teráskách, žádné velké výpady jsme ani neměly chuť plánovat. Jen jsme se ale po příletu daly trochu dokupy, přišlo noční překvapení. Otrava z nevíme čeho. A tak odevzdané ležení plynule pokračovalo celý týden. Jedinou silnější emoci jsme asi prožily nad nalezeným černým uhlím. 🤩

Ikdyž jsme ležely a nikam nechodily, něco nám tady nehrálo. Zima a déšť. Nechtěly jsme se zpočátku znepokojovat, ale v určitou chvíli jsme si to už musely přiznat. Období dešťů ještě neskončilo a my jsme bydlely nahoře v džungli, kde k tomu připočtěte, nebo spíše odečtěte deset stupňů ze Srí Lanské předpovědi.

Začaly jsme plánovat výpad k moři 🌊 a hledat kam vlastně. Chtěly jsme do Arugam Bay, no a představte si, na bookingu nádherná ubytka za stovku na noc. Ještě štěstí, že jsme nepodlehly nočnímu nápadu a „nebookly“ to hned. Pokud někdy narazíte na fenomén příliš levného krásného ubytování, přeji vám, ať také máte dobrého přítele, který vám otevře oči a řekne něco, co sice nechcete slyšet, ale co by se stejně profláklo po příjezdu do nového ráje: rainy season. 💧 💦 ☔️

Srí Lanka je pro mě hodně záhadná právě svým klimatem – každá část má tady dešťovou sezónu jindy. Na to jak je to relativně malá země, tak je tady opravdu komplikované, zjistit kdy kam jet, abyste nezmokli. A i když něco zjistíte, doporučuji se modlit 🙏, protože každý rok je to jinak.

Kam za sluncem

Jakožto nerozhodné bytosti jsme pětkrát změnily destinaci, a tak znám skoro všechna ubytování na západním pobřeží – od Hikkaduwy až po Tangale, Věřte nevěřte, zabralo to dva dny hledání. Za ty dva dny jsme se stihly třikrát definitivně rozhodnout a změnit destinaci, abysme nakonec stejně jely někam jinam než pro co jsme se rozhodly, kvůli požadavkům na ubytování.

Srí Lančani vědí, co potřebujete o svém ubytování vědět 😀 aneb když se internet nevhodně sekne 😀

Naše nadstandartní požadavky totiž zahrnovaly varnou konvici (čaj je základ života) ☕️ a posezení na terase. Když jedem k moři, tak přece nebudeme zavřené někde na pokoji. Ale víte co? Našla jsem ho. Vysněný domeček v Hikkaduwě na pláži. 🏝

A tady asi skončím, ať vás trošku napnu. Ale ne, spíše se mi už chce spát a vlastně jsem se dostala jenom na začátek naší anabáze. O tom, jestli věřit recenzím na bookingu se dočtete zase zítra.

Dobrou noc ze Srí Lanky, Monika ❤️