Tenhle článek mám v sobě již dlouho a právě kvůli mému cestování se na svět dostává až teprve dnes. Podle Willa Bowena ze Světa bez stížností bychom se měli vyvarovat ironii. No a protože to zatím nedávám, a protože to není v psaném textu cítit, přečtěte si nadpis znovu s ironickým podtónem nebo otazníkem na konci.

Nemůžu říct, že bych si to kdy vysnila, neměla jsem na to ani čas, jen jsem reagovala na to, co život přinesl, a tak jsem jela. Za posledních asi sedm let, jsem skoro každý rok strávila několik měsíců v Asii a zorganizovala několik výprav do těchto zemí. Minulý týden jsem se vrátila z poslední cesty na Maledivy. A tento článek píšu především proto, že kolem sebe vnímám tu nerovnáhu a kontrast – mezi tím, jak život žijeme, jak bysme ho chtěli žít a jak ukazujeme ostatním, že ho žijeme.

Cestování a život v teplých krajích se stal snem mnoha čechů a samozřejmě nejen jich, celý svět šílí a letadla jako strhaná létají tam a zpátky. Není to jen další důkaz neklidné mysli?

Kdo nesdílí, jakoby necestoval

Kdy jste naposledy byli na výletě nebo dovolené a nevyfotili si selfíčko na facebook? Nedávno jsem si založila instagram a pokud tam jste, mám pocit, že to je ještě vyšší level. Ale nechci to kazit vám, co si to užíváte. Pokud to tak cítíte, sdílejte a inspirujte. Ostatně jako se vším – dobrý sluha, zlý pán 😀

Jen mám někdy pocit, že tím jen vytváříme větší kontrast mezi skutečným životem a tím virtuálním. Věřím, že většina z nás dokáže tyto dva světy rozlišit, někdy si ale říkám, abysme se v tom sami neztratili. A když ztratíme motivaci nebo přijde splín, abychom si snad nemysleli, že jsme nějak porouchaní. Když přece „oni“ to nemají.

Třeba na mojem instagramu, kde jsem si „lajkla“ jógové celebrity stojí všichni ve značkových legínách na ruchách, někde na pláži při západu nebo východu slunce. A k tomu samozřejmě patří ty texty o tom, že to není důležité, ale hlavní je být tady a teď.

Mimochodem třeba koukněte na fotku nahoře – myslíte, že jsem si tak skákala na pláži a někdo mě vyfotil při tom, jak si takto užívám nádhernou bílou pláž a tyrkysové moře? Nebo jsem skočila „na fotku“? Protože kdo by chtěl v tom hicu dobrovolně skákat, že… 😀

A tak si vytváříme ideály a sny a jedním z nich, který teď hýbe společností, je ten o cestování, o poznávání nových krajů, o životě naplněném zážitky z exotických zemí. Když to nemáme, je tak snadné se v tom shlédnout – to je to, co mi chybí. To je to nej, co mi může život dát.

Pocit výjimečnosti na cestách?

No a protože jsem teď toho procestovala na své poměry ažaž a nedychtím, chci vám, co dychtíte, ukázat i pohled z druhé strany a říct, že je to úplně jedno, kde jste. Protože ať jste kdekoli, jste to zase jenom vy s tím svým pocitem neúplnosti – a i na tom vysněném místě vám bude stále něco chybět. Může to být dobrá čokoláda, může to být stín, může to být sprcha… Nebo tam může být něco navíc, co nechcete – švábi, mravenci, ještěrky a 35° ve stínu 😀

Cestování je droga dnešní společnosti podobně jako nikotin. Chceme vdechovat vůni dálek a příběhů. A když je nemůžeme žít, je tady jako náhražka cigareta elektronická – sociální sítě a média. Když je žijete, jste leckdy v rauši a doma? Propad, nuda, prázdno. Chci tu svobodu, co byla tam, tudíž musím odjet.

Když jste i na cestách obyčejní

Nechci říct, že odsuzuju cestování nebo snad, že s ním končím. V poslední době jsem začala cestovat jinak, vlastně jsem si zvykla žít svým tempem i tam, ať je to kdekoli. To znamená, že se nehoním za památkama a dobrodružstvím. Není mi blbé prosedět celý den někde na terase a čučet na ptáky nebo číst. Nemám výčitky, kdež neproležím den na pláži. Skoro nefotím. Prostě žiju úplně obyčejně jako doma.

Když se s někým, kdo necestuje, bavím a někde padne zmínka o nějaké zemi a cestování – často cítím, jak se v jeho očích zvyšuje moje hodnota s počtem procestovaných zemí.

Říkám si, kdy nám přestal stačit pohodový a spokojený život? Co se nám nelíbí na čtyřech ročních dobách? (Osobně jsem dospěla k tomu, že neznám lepší verzi 😀 ale může to mít každý jinak.) Nové, nové, nové, víc a víc.

Samo se to srovná

A tak je cestování jenom další únik před sebou samými. Jenom doplňuje náš důraz na aktivitu, elán, pozitivní naladění. Stále na sluníčku, s kokosem v ruce. Ale všechno se to nakonec srovná, o balanc je tady postaráno. A když se nasytí jedno, šup a je tu druhý extrém. Možná stačí, když si toho začneme více všímat. A třeba se pak zklidníme. Po bouři vždycky přichází klid, no ne? 🙂

PS: Tento článek nechce být anticestovatelský, spíše antimonopolový. Cestování není ten nej životní styl, je to prostě jenom jedna z možností. A stejně jako všechny ostatní – něco dává a něco si bere. A taky není cestou pro všechny. Může být v životě načas dobrou berličkou – může nám pomoct přestat stále plánovat a vše kontrolovat, může nám pomoc zastavit mysl a být tady a teď, spatřit jiný řád. Pořád je to ale jenom další berlička, pomůcka. Chcete pořár chodit o lepší a krásnější berli nebo se spíš naučit chodit?