Zápisky z himalájské cesty, 2. část: Manali, brána severu

Po dlouhé době se mi dnes opět podařilo vystoupit ze svého příběhu a vstoupit do již prožité cesty na sever Indie. Hodně z vás se ptalo, jak to dopadlo s batohem a vůbec. Když člověk u něčeho napíše první díl, nějak se logicky očekává další. A tak logicky, po pár měsících, vás nechám nahlédnout dále do naší severské cesty. Kdo jste nečetli, jak to všechno začalo, můžete začít tady.
Naše Dilijská anabáze tedy skončila nastupením do klimatizovaného nočního autobusu a naší cílovou stanicí bylo Manali, městečko v horách, v zimě pro Indy lyžařské centrum a v létě pro turisty z celého světa oáza zeleně, historická vesnička a hašišový ráj 😀

Když klima, tak pořádná…

Do autobusu jsme nastoupili totálně zpocení a zvlhlí vlhkostí i lijákem. Osobně preferuju kodrcavé autobusy pro Indy, ale na tuto dálkovou cestu (cca 10-12 hodin) jsme zvolili luxusnější klimatizovaný bus, nakonec vlastně taky pro Indy, byli jsme jediní “zápaďáci”.

Kdykoli pojedete klimatizovaným busem, vyžaduje to speciální přípravu – vemte si s sebou veškeré zimní oblečení, co máte. S velkou pravděpodobností nakonec opravdu vše využijete. Klimou se tady nešetří, je to jakási známka luxusu. Takže kontrast je obrovský (třeba venku 40 a vevnitř 20) a je fajn být vybaven – obzvlášť dobré jsou šátky – na přikrytí a zabalení hlavy, na kterou nejvíce fučí.

Vasistasana ve vesnici ve vesnici Vashist.

Chvíli jsem si pročítala Tolleho, ale po zhasnutí jsme usnuli v podstatě hned. O to zajímavější bylo probuzení. Seděli jsme totiž na pro mě nejděsivějším místě – vedle řidiče v první řadě. To znamená, že stále sledujete, jak čelně proti vám jede kamion, bus nebo auto a vy se “skorosrazíte”. Jak říkám “skoro” – nikdy se to nestalo, ale často se necháte nachytat.

Po probuzení jsme už byli v horách – nádherná mlha, potůček a hory. Samozřejmě spolu s přibývající krásou krajiny úměrně klesá kvalita silnice. A tak jsme místy jeli po asfaltové silnici pokryté bahnem a celý vysoký bus se na okrajích srázu houpal zprava doleva. Oblast pod Manali je totiž velmi “živá” a cesta byla údajně několik dní zavřená, kvůli dešti a neustálým sesuvům. Ve vyšších horách, kde v tomto období téměř neprší (byli jsme v červenci), to neměl být problém. Ano, jak nás všichni ujišťovali, tohle opravdu problém být neměl… 😀

Nejlepší přítel člověka

Nejlepším a nejdůležitějším přítelem a pomocníkem člověku-řidiči je v těchto oblastech bagr. Bez něj nedáte ani ránu. Stojí naštěstí pravidelně podél cest, protože pořád je tady co odklízet. Opravdu si nedokážu představit, jak se po těchto silnicích jezdí v zimě. Naštěstí toho se zřejmě nikdy nezúčastním 😀

Po této poslední větě ve mně úplně zatrnulo, protože znáte to “nikdy” a “to se mě netýká” – po této větě je ve filmu pravidelně střih 😀

Každopádně na této cestě jsem se vzbudila právě včas, abych sledovala úklid bagru a přejezdy busů a kamionů po veeelmi hrbolatém terénu a z jedné strany příkrý sráz z hory dolů k řece. U nás by to bylo považována za neprůjezdné, tady se náš řidič rmoutil, že ho ještě před dalším zarovnáním bagru nenechali projet. Každopádně to trvalo opravdu dlouho, polovina lidí vystoupila a brodili se v tom hlubokém bahně na cestě, a fotili nádherná panoramata kolem. Mě obzvlášť zaujalo, jaké obrovské kameny tady padají, a že vlastně máme štěstí s tím bahnem 😀

Boží ruka je vždy na dosah

Byli jsme první v řadě a když bagr uznal, že by zas mohl někdo projet (cestu nemůžou uzavřít a tak se všechno dělá za pochodu), odklidil se na bok. Bus se rozjel, ještě před ním stihlo projet pár motorek a na poslední chvíli ještě jedna vjela přímo pěkně před bus. V hlubokém bahně uvízla, náš autobus, který byl už na vrcholku “bahnové hory”, musel brzdit, což moc nefungovalo a padali jsme dolů na vyděšeného motocyklistu, který nemohl se svým strojem hnout. No podívaná, myslím, že jsme ani nedýchali…

Naštěstí boží ruka je v Indii hodně dlouhá, a tak i tentokrát zasáhla v podobě člověka, který vběhl za motocyklistou pod bus a pomohl mu se odtlačit. Opravdu úplně na poslední chvíli, náš bus už troubil a nekontrolovaně se řítil bahnem dolů. Zábavný byl i závěr, když jsme stále jeli na bahně jako na lyžích a v protisměru netrpělivě čekající auta nám zatarasila cestu. Předjížděli se vzájemně tak dlouho, až ucpali oba dva směry 😀 a tak se sháněli řidiči z procházek, abychom mohli zase projet o pár metrů dál, k dalšímu sesuvu.

Tato fotka trošku klame, jelikož to vypadá, že se pohybujeme v úrovni řeky. Ve skutečnosti tam byl sráz, ze kterého nebylo příjemné se dívat dolů 😀

Ne všechny byly samozřejmě tak dramatické, ale takové střemhlavé jednání a záchrana/pomoc na poslední chvíli je podle mě pro Indii hodně přiznáčná. Aneb věř a bude ti vždy pomoženo/o tebe postaráno.

Příjezd do Manali poznáte podle obrovské odporně páchnoucí skládky před městem. Podobně páchne a je plný odpadků i přijezdový autobusák, ten ale poznáte hned podle nahaněčů, kteří se vyrojí a chtějí vás svést k sobě na ten nejlepší hotel za tu nejnižší cenu samozřejmě. My jsme ale měli zarezervováno.

Manali

Náš hotel byl úžasný, Forest Way Cottage, kdybyste se tam třeba chystali. Je na nádherné, ale ne moc daleké polosamotě v lese a po Delhi je to jako návrat do ráje. Navíc tam mají toho nejlepšího kuchaře indických jídel, a to jsem v Indii bydlela i u světoznáme kuchařky. Je to takový větší rodinný dům, kde toho času nebyl nikdo kromě nás, kuchaře a recepčního. Hned po příjezdu jsme zavolali na naši oblíbenou zavazadlovou infolinku, kde jsme nic nezjistili, ale získali opět příslib večerního zavolání. Po sprše a vybalení (které mi s příručním zavazadlem netrvalo dlouho :-D), jsme vyrazili do města na procházku.

Hned v lese nad chrámem se s námi spřátelil mužík (malinký a se špičatou čepkou), a tak jsme pochopili, že jsme asi v rajónu, kde se chodí pro hašiš. Nic jsme si ale nevzali.

V Manali jsme strávili tři poklidné dny, byl to takový rekonvalescenční pobyt po dlouhé cestě a Dillí. Obklopovaly nás harmonické zvuky lesa a přírody, měli jsme tam malého buldočka na mazlení a výboré jídlo. Kdybychom neměli dobrodružnou povahu (nebo možná to přiznám, kdyby bylo po mém :-D), zdržíme se i déle.

V Manali nás taky jednoho dne překvapil kurýr a přivezl ho. Bylo to velmi šťastné a nečekané setkání, dlouho jsem ho držela v náručí a nechtěla pustit. Byl zpět a s ním i můj “komfort”, který jsem náhle vnímala jako obrovský nadstandart, protože už jsem se naučila žít s tím málem, co jsem měla 😀

Proč se tam jezdí?

1. Historická část Manali a nákupy – Manali má moc pěknou historickou část města, kterou obývají “hipísácké haššácké” komunity. Najdete tam spoustu obchodů se zajímavýma věcičkama. Indické, ale už navržené pro lidi ze západu, což je často dobrý kompromis. Batůžky, pásky, šály, ponožky, s pěknýma výšivkama ve všech možných cenových hladinách podle kvality a taky podle cílové skupiny. Já jsem si zde koupila svůj nejteplejší a nejoblíbenější obrovský šál. Sice nevěřím, že je hand made a 100 % už ani nevím z čeho, ale i tak je skvělý 🙂
   

   Tyto obří šátky mě chytají za srdce 😀

2. „Hipí“ komunita v historické části V “Old Manali”, jak se jmenuje stará část města, je taky hodně hostelů a hotelů, kolem kterých se vytvářejí komunity alternativních lidí z celého světa. Pokud je to váš styl života, určitě se tam snadno spřátelíte. Je tam hodně možností ke kouření hašiše, společné tvorbě výrobků a muzicírování. My jsme ale bydleli v lesíku, takže nic z toho nás nezasáhlo, a byli jsme za to vděčni. 
3. Poklidný relax Pokud si chcete odpočinout v přírodě, tak je to taky pro vás. V Indii je klid a ticho ten největší luxus, druhým luxusem asi bude prostor a třetím čerstvý vzduch. A to vše zde najdete, pokud si zvolíte hotýlek někde v klidu. Je jich tady spousta, my jsme bydleli nad Hadimba temple, ve Forest Way Cottage a tohle vše jsme měli. Navíc v pěším dosahu městečka a jeho staré části. Bydlíte v lese a s nádherným výhledem na hory. 
4. Výlety. Okolo Manali si můžete navíc udělat menší výlety, podobně jako jsme se my vydali do vesnice Vasisth. To jsme tak šli na autobusák, zjistit v kolik jede bus na sever a potkali dvojici kluků, z nichž jeden byl Ind a stáhli nás na společný výlet ke krásným vodopádům Yogini waterfalls. Krásná procházka starobylou vesnicí, kouzelnějšíí než old Manali, především proto, že stále ještě využívána místními. V domech, které vypadaly jako lidské příbytky, kdekoli jsem nakoukla, všude bydlely krávy. Po průchodu vesnicí (což není jen tak, je to opravdu labyrint s úzkými spletitými a slepými uličkami) následoval krásný les, výhledy a v závěru menší výšlap k vodopádům.
   

   Tenhle mnich si pod vodopády, kde žil, sbíral trávu na večeři.

   

   A z tohohle prý bude vařit nějaké kari :-O

Brána severu

Ne nadarmo se stanice, ze které jsme v Delhi odjížděli, jmenuje Kashmiri gate. Manali je totiž takovou nástupní stanicí, pokud se chystáte do severní oblasti Indie – Ladakhu. Dříve to byla cesta, která z Manali trvala tři dny. Dnes se již do Lehu (což je hlavní centrum Ladakhu) dostanete za den. Kvalita cesty se zlepšila a času mají lidé stále méně, že 😀

Jednodenní cesta ale začíná ve čtyři ráno a do Lehu dorazíte večer nebo spíše v noci (a i to pouze pokud máte štěstí), cestou zdoláte několik obrovských průsmyků a horská nemoc je v takovém případě jistá. Jednodenní cesta je v podstatě novinka a nejezdí ji místní busy, ale turistické minibusy. Z mnoha důvodů se nám to nezdálo jako nejlepší nápad a tak jsme zvolili dvudenní cestu s místními busy. No ale o tom, jak se jede na úplný sever Indie, se dočtete zase až v dalším článku. A ten myslím bude nejvýživnější, protože tahle část tedy byla… 😀

Z „kraví vesničky“ Vashist.

Hadimba Temple, chrám v lese, který mi připomínal staré rožnovské domečky ve skanzenu.

Kouzelná babička jde na návštěvu chrámu.

Z pejsků jde krásná pohoda, a tak jich většinou nafotím víc než lidí a památek 😀