O probuzení, Maharádžovi, Maharišim a Marcelce

Většina lidí se dnes začne józe věnovat kvůli potřebám svého těla, před pár stovkami let to však byla především cesta k osvícení, probuzení. Co to je a jak poznat, když to přijde? Mohly by se to tyto otázky zdát zvláštní, ale možná že jste už takový záblesk probuzení zažili, ale ještě jste třeba nevěděli, co to je. Třeba jste si mysleli, že jste se zbláznili 😀

Když nevíte o co jde

Dnes už jsem přečetla mnoho knih o „osvícencích“, rozhovory s nimu a knihy od těchto lidí. A přesto to nejintenzivnější prožití jsem zažila ještě dávno před těmito informaci, aniž bych cokoli tušila.

Bylo to v dospívání, když jsem chodila na střední školu a procházela si obdobím marnosti a depresí. Všechno jakoby se mi tehdy odcizilo a naprosto jsem nechápala, co jsme to tady vymysleli za systém, všechno mi tehdy přišlo marné a prázdné, nebyly žádné ambice nebo touhy. Jen jsem tak odevzdaně fungovala v rámci pravidelného režimu, ale jakoby vše bylo cizí a mě se to netýkalo. Jeden den tohoto období právě přišel tento intenzivní záblesk a vlastně ikdyž se to neodehrálo hned, nakonec tato chvíle změnila můj život. Všechno posunula jinam a vše zrelativizovala.

Jaký to byl pocit?

Svůj tehdejší pocit bych dnes nazvala probuzením, protože to je asi nejbližší tomu prožitku. Stála jsem na zastávce, jako obvykle jsem jela ze školy, stála jsem v tom prázdnu a najednou jako by se mysl nějak přesunula – jakoby ven z těla a najednou byla ve všem co bylo kolem. Cítila jsem, že jsem v mracích, že jsem ten dům naproti, že jsem strom, prostě úplně vše – bez rozlišení na živé a neživé, vše. A k tomu všemu byl intenzivní pocit – aha, no přece, jak jsem na tohle mohla zapomenout? Bylo to jako probudit se ze sna. V tu chvíli jsem cítila, že vše jsem já a nic víc tady není – a nikdy nebylo.

Možná už jste to taky někde četli

Těžko se to popisuje, ale o mnoho let později, když přišla jóga, jsem nalezla spoustu podobných popisů – o tom, že vše je jedno, že vše je jen já. Možná většinu z nás k touze po poznání pravdy, táhne nějaký podobný prožitek probuzení z minulosti, možná jen cítíme rezonanci.

Já za sebe vnímám, že vlastně od této chvíle jakoby vše bylo jiné, snad méně reálné, trošku snové. Jakoby už nešlo se plně a bezvědomě propadnout do své role, když tehdy jsem tak jasně cítila, že to probuzení je někde „nad ní“, nad mým malým já. Jakobych se na tu Moniku někdy koukala shora, co to ještě vymýšlí a prožívá 😀

Koloběh života

Od té doby se život změnil, možná byly i chvíle, kdy jsem se snažila přesvědčit, že se mi to vše jen zdálo. A pak zase přichází fáze života, kdy cítím, že je ten pocit tak blízko, že stačí zastavit a vplout do něj. Že o něm nemusím nic vědět, že právě v tom nevědění a nesnažení byla ta volnost, která tomu umožnila přijít. Marcelka často říká, že to může přijít až když tam není „nic a nikdo“. Nic a nikdo, kdo by si o čemkoli cokoli myslel a kdo by po něčem toužil.

Držet se toho blízko

Ta silná přitažlivost mi neumožňuje se od tématu v životě příliš vzdalovat. Když si čtu knihy od lidí osvícených, co říkal Buddha, rozhovory s Maharišim a Maharádžem, to vše jsou takové moje cestičky, které mi umožňují se tomu stavu vědomí přibližovat, připomínat si, co už vím, je to jako vracet se domů.

A potom přišla Marcelka z hor

Po všech těchto osobách, které jsem znala jen prostřednictvím knih, byl nakonec velký zlom i setkání s člověkem, který to žije. Jakoby to vše ještě tak stonásobně ožilo, stalo se reálnějšíma dosažitelnějším. A kdykoli mám volno a je někde setkání s Marcelkou, tak jedu.

Není to jen meditace

Marcelka jakoby ještě ve mně potvrdila to vědomí, že je vlastně jedno jak člověk žije, co dělá – že není třeba dělat nic speciálního, že to sebeuvědomování je něco, co můžeme praktikovat kdykoli a kdekoli. Vlatsně je to Patanjaliho „Chitta vritti nirodhah“ – zastavení myšlenek. Ať dělám cokoli – pracuju, vařím, cvičím, procházím se v parku – kdykoli si vzpomenu, odkládám myšlenky a vnímám přítomnost. Dívám se kolem sebe a vidím, prociťuju si ten pocit bytí.

Je to nekonečná praxe, nemusím sedět v meditaci (což ale třeba dělám taky), to stejné jako v meditaci mohu dělat kdykoli a kdekoli. Mysl stále generuje a na přítomnost a její pulzování zapomínáme.

Snažím se v životě odkládat představy o tom, jak by se věci měly vždy dělat, co je pravda, čeho se držet, nevytvářet zásady a pravidla, která by znemožnila přítomnosti se projevit. Nakonec všechny pomůcky a berličky musíme umět v tu správnou chvíli odložit, až do okamžiku, kdy už tam nebude nikdo a nic. Což se může stát kdykoli. Hned jak sami sobě přestaneme překážet. To jen přes sebe nevidíme.

A na závěr něco pro inspiraci

Pokud vás toto vědomí k sobě volá, pomáhejte mu tím, že se jím obklopíte. Jen nezapomínejte, že všeho moc škodí a ani na ně se neupínejte. Někdy je dobré si zajít do kina, pobýt s přáteli – prostě nemusíte volit mezi tímto vědomím a životem. Obojí je tady pro poznání, jedno není lepší než druhé a jakékoli rozlišování na lepší a horší bude nakonec jen překážkou.

• Knížky o Marcelce I, II, III, Marcelčina kniha Promluvy nikoho, videa s Marcelkou na Youtube
• Rozhovory v Maharádžem – kniha Já jsem to. Rok, dva jsem si tiskla kapitoly z knihy, ale nyní už je knížka vydaná, napište překladateli a máte ji doma. Maharádž alespoň na mě mluví jazykem, který mě táhne do tohoto vědomí velmi silně. A to si ho vždy dávkuji po velmi malých soustech 😀
• Rozhovory s Maharišim – zaznamenávané za života v jeho ašrámu. Taky nápomocné knihy, ale ke mně slovy více promlouvá Maharádž.
• Knížky a videa od Eckharta Tolleho.

To je tak co mě teď napadá, máte-li nějakou svou berličku, sdílejte a inspirujte ostatní. Třeba mě k dnešnímu článku inspirovalo toto video.