Být či nebýt – vegetariánem?

25.6. 2018 Monika Winklerová 515x

Každá berlička se nakonec stane břemenem.

Asi v patnácti letech jsem přestala jíst maso. Nikdy mi vlastně moc nechutnalo a pořád mi bylo vnucováno (kdo to neznal ze školní jídelny?), a tak když jsem v 15 nabyla dojmu, že už mám sílu si to obhájit, šla jsem do toho. Vzpomínám si, že mě v tom tehdy utvrdila kniha Neznámá moc luny, kde kromě vlivu měsíce na náš život psali také o tom, jakou energii člověk přijímá skrze konzumaci masa zvířat, která jsou v dnešní době utrápena ve velkochovech. Kniha přesně vystihla můj pocit a potvrdila mi můj tehdejší náhled. Už jsem na tom nechtěla dál spolupracovat a tak jsem ho přestala jíst. Samozřejmě to byla velká rodinná kauza, obzvlášť, když se ke mně přidala mladší sestra.

Maminka, milovnice řízků a bůčků, se kvůli nám naučila připravovat sójové kostky a vařit zeleninové vývary. Na rodinných návštěvách to nikdy nepřestal být problém – “fakt si nedáš? Vždyť je tam jenom šunčička.” A to ani nemluvím o nutnosti mnohé pokrmy opravdu rozpitvat, protože špek přece není maso a podobně. O mnoho let pozděij se i maminka přiznala, že ta její vegetariánská kuchyně nebyla tak čistá. No co už 😀

Celý gympl jsem se svým vegetariánstvím (samozřejmě že nejenom díky tomu… :-D) byla za podivínku. Po většinu těchto let to znamenalo jíst v jídelnách a hospodách v podstatě jenom přílohy nebo smažák…

Být v souladu s přítomným okamžikem

Když to teď píšu, marně přemýšlím, ale nenacházím žádný přímý spouštěč, možná jím mohl být onen krátký a nezapomenutelný záblesk probuzení, o kterém se jsem psala tady. Možná. Každopádně po čtyřech letech zásadně bezmasé stravy jsem se ocitla na maturitním večírku, kde se grilovalo sele. Byla jsem přece vegetariánka a tak jsem plánovala jíst jako vždy přílohu, že.

Ale tentokrát se něco stalo, to “odporné maso” mi tehdy zavonělo a já jsem věděla jasně, že nechci – nebo spíš jsem cítila, že to není cesta – jít sama proti sobě. Jít proti tomu, co přítomnost přinesla? Jít proti tomu, co si tělo náhle žádalo? Prostě jsem chtěla plynout s tím, co přinesla přítomnost a lpění na zásadách mi přišlo rigidní. Vnímala jsem, že by to byla brzda. Že to co bylo, už tady není a že kdybych odmítla to, co přišlo, ocitla bych se “ztuhlá a zablokovaná” někde v minulosti.

Kdy vlastně zrazujeme sami sebe?

V každém okamžiku svého života chci být měkčí, poddajnější a pružnější než mé názory. Může to znamenat, že někdy zradíte sami sebe nebo to, za co bojujete? Naopak, když vycházíte z přítomného okamžiku a nikoli z mysli (jaká bych měla nebo chtěla být nebo být viděna), jste sami sobě nejvěrnější a nejblíže své podstatě, která je vlastně beztvará (čirá – ani černá ani bílá – ale, zároveň – někdy černá a jindy bílá – ale, zároveň – obojí).

Dokud se ale budeme definovat skrze své pevné názory a hodnoty, jsme této podstatě vzdáleni a nakonec jenom posilujeme své ego a rozdíly mezi já a ty, posuzování a hodnocení. Nic kolem nás není pevné a ikdyž se to mysli nelíbí, definice skrze proměnné hodnoty nikdy nepostihne neměnnou podstatu Bytí.

Asi vám nemusím vysvětlovat, jaké to bylo haló. Čtyři roky si tam hraju na vegetariánku a najednou tohle, že…. Zradila jsem je 😀 Zradila jsem jejich představu o mně. Všechno tohle jsem si uvědomovala – jestli bych to neměla dodržet kvůli sobě a všem těm rokům nebo kvůli těm blbým řečem aspoň ten den – ale cítila jsem, že to tak musí být, že nemůžu jít proti sobě. Nedělala jsem tehdy jógu a nehledala žádné “napojení”, spíš jsem pila víno a pařila do rána. Cítila jsem však v tu chvíli jasně, že všechno tady patří a že musím být věrná především sama sobě – tomu co přítomnost přinesla a nelpět na tom, co bylo.

Květinky jsou častou potravou hmyzu a některé květinky zase jedí hmyz.

Tak jsem se opět stala masožravkou. Ale vybíravou samozřejmě 😀 nejsem asi typická masožravka a druhy masa, které mi byly odporné v dětství, mi jsou vlastně nechutné dodnes. K těm jsem se už nikdy nenutila. Jak jsme každý jiný, tak nějak mojí přirozeností je spíše bezmasá strava, ale nikdy jsem se nesnažila nikoho konvertovat. Ikdyž určitě jsem si svého času myslela své. A u mnoha vegetariánů jsem často cítila povýšenost, kterou jsem tehdy asi sama trpěla. (Tady už se to, co má být berličkou stává překážkou a co mělo sloužit k sounáležitosti a tedy oslabení ega nakonec vytváří rozdíly – já jsem víc/dál než ty.)

Částečně jsem během vysoké školy žila a pracovala ve Španělsku a tam s bezmasou stravou taky žijete v podstatě na přílohách. Možná je to pro ně ještě méně pochopitelné a přijatelné než u nás. Především ryby a mořské plody jsou tam považovány skoro za zeleninu (nebo snad ovoce jako ve francouzštině Fruits de mer?)

Zbavena nálepky vegetariánky jsem jedla ryby a mořské plody, na nic víc jsem moc chuť neměla, ale dveře byly otevřené – nebránila jsem se životu a ochutnala i jiné poklady tamější kuchyně.

Jóga začala novou životní etapu

Po návratu ze Španělska a ukončení vysoké školy přišla do mého života jóga. Nějaké knížky, meditace, cvičení a především očistné techniky. Maso po jedné takové očisté kúře opět vymizelo a zase mi bylo odporné.

Už jsem z toho ale nechtěla nic vyvozovat – jestli snad jím nebo nejím. Prostě jsem to brala, že teď na něj nemám chuť. Bez závazku a slibu věrnosti do budoucna 😀

Dělala jsem si tehdy jógový kurz pro učitele, kde jsme jezdili vždy na víkend po dobu několika měsíců. Strava byla samozřejmě vegetariánská, až na to, že se ukázalo, že ani pro ně není ryba maso… A tak jsme se po jednom jídle dozvěděli, že to byla tuňáková pomazánka 😀 (učitel měl totiž klíště a po něm nějakou nemoc, možná boreliózu, nevím, každopádně mu řekli, že potřebuje ryby a tak je servírovali i nám). Samotnou mě překvapila moje reakce v bezmasém období. Nikomu to nevadilo, vlastně nikdo tam nebyl vegetarián, ale mě najednou bylo těžko a věděla jsem, že to v sobě nechci mít. Bylo mi to odporné a pozor, až tak, že jsem se rozhodla navštívit toaletu a jídlo “vrátit”. A tak jsem si říkala, že jsem asi zase ta vegetariánka 😀

Rodina opět nešťastná, vždyť už jsem zase skoro normální, tak co se mi zase stalo 😀 no ale když musíš, tak musíš. Pro ten okamžik mi to bylo přirozené a nešlo to jinak.

A žili spolu šťastně až do smrti? No už to tak vypadalo, chuť na maso nebyla a roky plynuly. Začala jsem učit jógu, vegetariánů kolem bylo najednou spousta a vlastně se to asi nějak i očekávalo. Tak jsem s tím zase srostla.

Výhod a důvodů proč nejíst maso je spousta, mým hlavním důvodem vždycky byl odpor k současnému zacházení se zvířaty ve velkochovech. Přišlo mi vždy více v souladu mít svá zvířata, kterým člověk dopřeje plnohodnotný život nebo ulovit zvířata divoká. Ale s utrpením zaživa, oddělováním matek a dětí atd., jsem se nemohla vnitřně smířit a svou konzumací jsem to nechtěla podporovat.

Jedinou jistotou je změna

Možná jste si všimli minulého času. Ano, nežili jsme spolu (Já a vegetariánství) šťastně až do smrti. To vyjde málokdy nejen ve vztazích, ale i v názorech (a představách o sobě) a není to špatně. Proč se držet něčeho, co nám už třeba neslouží? Nevěřili lidé stovky let, že je Země placatá? A nevěříme a nedržíme se dnes stejně zarytě představy její kulatosti? Co když zjistí, že je to trojúhelník, pobuřuje vás to? 😀

Jestli mám v životě jeden zákon nad všechny, který se snažím dodržovat, tak je to neulpívání, neztotožňování. Děje se to samozřejmě pořád – moje mysl se ztotožňuje s kdečím/kdekým, ale JÁ (nemysl) mi stále připomíná, že tam nic není, že to není třeba, že se mě nic z toho netýká. Prostě držet si od toho nálepkování, posuzování a ztotožňování odstup (někdy to jde až s odstupem, že :-D)

Po letech tedy jsem opět dostala chuť na maso. Roky to tady vůbec nebylo a najednou zase? Bylo to tentokrát mnohem těžší – více jsme srostli a nalepili se na sebe, cítila jsem více očekávání – a silnou představu toho, co patří k učiteli jógy – co očekává okolí a jakou jsem si vytvořila představu o sobě, co chci a nechci šířit. Hledala jsem v hlavě a trvalo pár měsíců než jsem si zase prožila ten pocit, že o mé názory, myšlenky a představy o sobě nebo světě, tady vůbec nejde. Že tady jde jen o bytí teď a tady. Že není důvod si cokoli zakazovat, že svět je tady pro nás.

Bůh jí Boha

Hodněkrát jsem si od té doby vzpomněla na prohlášení Marcelky, když v jedné ze svých knížek vzpomíná na své probuzení. Myslím, že popisovala situaci, kdy šla dojit do chlívku. A jak najednou viděla a smála se, že tady všude vlastně “Bůh jí Boha”. Že vše je totiž Bůh, to jedno.

Že je tady všechno pro všechny, ale zároveň a především, že je tady jen to nedělitelné jedno (označené tady jako Bůh, ale můžete tomu chtít říkat vědomí nebo vesmír) pro to jedno. 

Po letech tak zase jím. Asi ryby a mořské plody, ale kdo ví, možná tam někdy bude i nějaký salám, co já vím. Nikdy jsem nikomu nic neslibovala a ani teď nechci. Všichni si vytváříme představy a očekáváni o druhých a tohle je jedno z častých očekávání u jógového učitele. Možná tím dokonce někoho zklamu. Ale já se už nechci a nemůžu ničeho držet. Jak to přijde, tak to bude.

Nevěřím na nejvhodnější vzorec chování platný pro všechny situace. Nevěřím ani na svůj vzorec chování – třeba jako představa o jógovém učiteli, který se nikdy nerozčílí a žije si na obláčku. “Takhle by se přece neměl/a chovat.” “Tohle bych od něj nečekala” nebo tohle je taky dost dobré a slýchám to často jako hodnocení druhých, protože přímo vám to málokdo řekne: “to jsem si myslel/a, že je tedy dál.” 

Všechno tady patří

Nic takového není. Naše chování a reakce můžou vznikat jenom v přítomnosti – a tím, že jim dovolím nechat je vznikat a dít se podle jejich přirozenosti, se přibližuji svému skutečnému JÁ, které je vlastně prázdné, bez vlastností, bez příchylnosti. Kterému jsou všechny tyhle naše hry úplně lhostejné. Tohle Já totiž ví, že všechno, co se tady děje, tady patří. A když jsem s ním, nemůžu si něco vyčítat, proti něčemu bojovat nebo se něčeho držet.

Nelze budovat pěknější a lepší “malé já” a zároveň se držet Skutečného – “velkého Já”. A tak to pouštím, ať si letí do světa mé chování bez plánování. 

Cítím, kolik je tady zase prostoru pro nedorozumnění, cítím, jak bych mohla psát opak a taky by byl pravdou. Jak je důležitá i sebereflexe, protože vytváří do budoucna ten prostor. Ano, to všechno by tady mohlo být taky, možná o tom bude další článek, kdo ví. To všechno platí a nic z toho zároveň. Vemte si z toho to, co strávíte. A možná to teď není pro vás, jako tehdy tuňáková pomazánka nebyla pro mě.

Přirozenost mnohem vyšší

Strávila jsem teď týden na lodi namoři obklopena přírodou a pocit jaký mi z toho zbyl, a ke kterému mě přizval i Karel Kostka svou 7. kapitolou z knihy Kdo jsme, je pocit sounáležitosti. Vidím propojení mezi vším. Vše je živé a jedno je tady pro druhé, ano, i potravou. NIC TADY NEPŘICHÁZÍ NAZMAR A VŠECHNO TADY PATŘÍ.

Vše je součástí koloběhu mnohem většího než si naše mysl dokáže představit. Nechci vytvářet hranice bytí a bytostí, a chci splývat s tím bezhraničným a neomezeným, kde není vysoké ani nízké, a nakonec ani zrození a smrt. Jen takové mručení generátoru celé této reality.

Takže jíst či nejíst?

A na závěr zpátky k vegetariánství – co z toho všeho nakonec vyplývá? Že všechno tady má své místo – jíst i nejíst. Jedno není lepší než druhé. A jediné, čemu se snad bránit a od čeho má smysl odstupovat, je posuzování. To, co nám v určitou fázi života může pomoci, nás může později zase brzdit. A definovat sama sebe skrze to jestli jím či nejím vlastně není potřeba. Nepotřebuju definovat sama sebe skrze něco vnějšího. Ani to, ani ono – néti néti…

Monika Winklerová
Monika Winklerová je hlavní autorkou a "programátorkou" tohoto webu. Věnuje se výuce různých jógových stylů - od dynamické Ashtanga vinyasa yogy až po klidnou Yin yogu. Je učitelkou Rádža jógy (200 hod., ČR), Ashtanga Vinasa yogy (200 hod., Indie), Hatha Yogy (200 hod., Indie) a Yin Yogy (100 hod., ČR) Posledních pět let se věnuje pořádání vlastních kurzů, workshopů a pobytů všude po světě. Co ji k józe přivedlo a jak jóga změnila její život, si můžete přečíst v jejím příběhu. >>
Komentáře