Mantra pochází z nejstarší védské sbírky, která se nazývá Ṛg veda. Tyto dnes "sbírky" byly předávány ústně v rámci rodu a pojí se s nimi důraz na přesnou výslovnost podle vlastních pravidel. 

Díky orální tradici předávání jsou védy také označovány slovem śruti (čti šruti) = „to, co bylo slyšeno".

Védské hymny byly určeny k přesně prováděným obřadům - yajña (यज्ञ) (čti jadžňa nebo jagňa).

Konkrétně tato sbírka Ṛg vedy je jedna z nejstarší a datuje se lety 1 500 - 1 300 př.n.l. 

Ve védských dobách se tedy jedná o pár veršů, později se však gájatrí mantra stává součástí významného iniciačního obřadu upanayana - zasvěcení do véd.

Ještě později gájatrí mantru významně "proslavil" text zvaný Manusmṛti (3. stol. př.n.l. a 2. stol. n.l).

V Manuově zákoníku má gájatrí mantra významné postavení - je to nejvyšší mantra, určená ke každodenním recitaci ráno, v poledne a večer (sandhyā-vandana).

Je to tedy zásadní posun, který udělal z gájatrí mantry základní pilíř náboženského života.

Polední sandhyā bývá pro moderního člověka nejméně intuitivní, ale ve védské symbolice je poledne okamžikem maximální sluneční energie, plného světla a vrcholu pránické síly. 

Jsou často označovány jako liminální čas. Ve védské i pozdější hinduistické tradici jsou přechody mezi stavy považovány za zvlášť „otevřené“. Právě tehdy má být mysl přirozeně vnímavější a méně „ztuhlá“ běžnou aktivitou. Proto jsou tyto chvíle vhodné pro mantry, meditaci apod.

Záměrem recitace gájatrí mantry je také připomenutí si vlastní duchovní podstaty. Třikrát denně si připomenout, co je důležité a vrátit se k sobě. Stáhnout se z myšlenek a konání. Pročistit mysl, zklidnit se. A poté znova vstoupit do interakce se světem s vědomím svého záměru a duchovního přesahu.

Pravidelná recitace mantry tak člověku pomůže neztratit se v každodennosti, v seznamu svých úkolů a nárocích, které jsou na nás kladeny. Je to vlastně jen krátká chvíle, která má moc nás ukotvit.