Monika Winklerová

"V životě mi nejvíce pomohla jóga, takže se věnuji jejímu studiu, výuce a předávání."

Vedu lekce jógy pro veřejnost, pořádám kurzy pro učitele, přednáším na různá jógová témata a velmi ráda na svých kurzech zpívám mantry.  Píšu články o józe a o životě tady na web a na svůj blog. Takovou mojí misí tady je ukázat lidem, že je možné žít v lásce a harmonii k sobě samému a ke všemu živému. S vědomím toho, že nic se v naše životě neděje náhodou.


 

Tento článek píšu se záměrem vás inspirovat. Nic totiž není definitivní...

Klasická představa lidí, co mě dnes znají totiž je, že jsem celý život strávila v dobré pohodě, a že vlastně nemám na co si stěžovat, že jsem to snad měla snazší. Jenže většinou to bývá naopak, než si myslíme – čím větší zkoušky a výzvy, tím závratnější růst a prozření… jen to naše alibistické já se vždy vidí na horší startovací pozici, než kterou mají ostatní…


 

Jsi tím, čemu věříš, že jsi...

 Značnou část dětství jsem strávila v posteli nemocná, protože když vás ve škole má čekat řečnické cvičení, nemáte kamarády a všichni se vám smějou, moc se vám tam nechce, že…  asi tak měsíc před maturitou jsem hodně reálně uvažovala, že se na školu vykašlu, protože to stejně nedává smysl... a pak následovalo pár let poflakování po hospodách v alkoholovém a hašišovém oparu.

Tak to prostě bylo, i když se dnes může zdát, že to snad ke mně nesedí 😀 Dnes bych asi většině lidí zapadala do škatulky pozitivního extroverta, ale myslím, že tak do 20 let jsem ve skupině větší než tří lidí nevydala hlásku 😀

Když se tak na to dívám zpětně, nemám pocit, že bych kdy musela hledat nějakou cestu. Všechno to přicházelo samo a život servíroval přesně ty potřebné zkušenosti. Najednou jsem se ocitla ve společnosti, kde už nebylo možné zůstávat v ulitě. Jedna zkušenost za druhou postupně uvolňovaly všechny zábrany.

Jediné, co jsem dělala vědomě, že když něco takto přišlo, přijala jsem to, i když to byla výzva. 

Znáte ten film s Jimem Carrey "Yes man"? Není to možná návod na život, ale je to jedna z cest z depresí. Aspoň pro mě byla...

Tak vnímám jako velice transformativní cestu za prací do Španělska, když jsem uměla stěží deset lekcí. Ocitla jsem se tak v zemi, kde jsem si s nikým nemohla popovídat, mezi neznámými lidmi. Dodnes si vzpomínám na ten pocit v žaludku - strach, svoboda? Nikdo vás nezná a vy nejste omezeni tím,co si o vás myslí... 

V KAŽDÉM OKAMŽIKU SVÉHO ŽIVOTA SE MŮŽETE ROZHODNOUT ZACHOVAT JINAK A ZAČÍT ŽÍT TAK, JAK JSTE SI VŽDY PŘÁLI.

Když zmizí hranice...

Cesta do Španělska jakoby odstranila hranice toho, co je možné. Byla to má první cesta do zahraničí, první setkání s mořem a vůbec: "poprvé sama za sebe"... Ale když uděláte ten první krok, tak pak ty další jakoby přicházely samy. Díky své odvaze tehdy odjet bez znalosti jazyka, jsem potom mohla absolvovat ruční studijní pobyt ve Španělsku a několik let jsem tam jezdila na sezónu pracovat.

Tím jsem taky zakusila na vlastní kůži, že nakonec není tak důležité, kde jste, protože pořád jste to vy 😀 

To, co zažíváte a co vám vadí doma, to stejné se dříve nebo později vynoří i tam, i když bydlíte třeba přímo na pláži nebo na jiném vysněném místě. Ale to pochopíte až když si sny o místech (zemi zaslíbené) splníte... 😉

Španělská maňana...

Bylo to období života, kde se nic neřešilo. V ČR jsem studovala VŠ a přes léto servírovala jídlo nebo pracovala na recepci. To už byl samozřejmě kariérní posun 😀 Reálně jsem uvažovala, že bych se vykašlala na školu (mimochodem studovala jsem literaturu, protože to byl v dětství ten nejlepší únik od reality a od sebe) a zůstala tam žít. Ale nešlo to, vnitřně jsem cítila, že tam už není kam růst.

Vrátila jsem se definitivně do Čech, nechtěla jsem už žít napůl mezi dvěma zeměmi, dodělala jsem školu a mimo jiné jsem se živila i výukou španělštiny. Prostě všechno to hrálo, nic, co se naučíme a prožijeme, nepřijde nazmar 😀

Za španělské éry jsem stihla procestovat hodně evropských měst, vyzkoušela jsem spaní na letištích v mnoha zemích, protože letenky za deset euro za to prostě stály... 😀 vím, jaké to je, když vám uletí letadlo a nemáte ani na bus, takže jedete stopem přes celu Evropu a spíte v lepším případě na kruhovém objezdu u dálnice 😀

Ale stopování, to je ostatně škola sama pro sebe - tam se vám tak rychle vrací vyhozený bumerang, že není možné zapomenout, že jste ho vyhodili vy sami 😀

Jak ke mně do bytu přišla jóga...

Moji cestu k józe započala kniha o jógových meditacích (nalezená v novém podnájmu), život v blízkosti lesa (když jste prázdní a odtržení, začněte okamžitě chodit do přírody aspoň na hodinku denně) a následně kniha s jógovými ásánami zakoupená za jednu Kč ve výprodeji v městské knihovně.

Tahle souhra ne-náhod vlastně započala novou éru. Nemusela jsem opět ani nic hledat, stačilo si všímat. 

Dlouhou dobu jsem praktikovala jógu sama doma, potom se v Ostravě objevila Bikram jóga a Pranava jóga. Obojí jsem vyzkoušela a na dlouhý čas jsem se zdržela u Pranavy, kde jsem také začala vést své první lekce. Tehdy jsem absolvovala kurz ve Frýdku-Místku a myslela jsem si, že už všechno vím 😀 

Když jdete za hranici toho, co znáte, objevíte další nový vesmír...

Už jste zažili, že se vám splnil nějaký sen? Víte, co hned potom zjistíte? Že fakt nejde o cíl, ale cestu. Nic nového, jedna z věcí, co se snadno říká a hůře aplikuje do života 😀

Přečetla jsem všechny dostupné knihy o józe: vlastně jsem se toho času s nikým moc nestýkala, neměla jsem žádné závazky a spontálně jsem se budila v pět ráno, na studium a praxi bylo opravdu dost času 😀

Ale v určitou chvíli mi došlo, že tohle nebude nikdy stačit, že je třeba si pro zkušenosti zase zajet. A když jde o jógu, tak samozřejmě do Indie...

Jen co jsem dobyla Evropu, ukázalo se, že je načase otevřít si celý svět... neměla jsem vlastně žádný plán, prostě jsem se rozhodla, poptala jsem se pár lidí, co se józe věnují a získala pár kontaktů. Někdo mi odepsal, doporučil učitele a hned se to začalo rýsovat 🙂 Neměla jsem peníze (myslím, že mé tehdejší náklady na život byly měsíčně okolo 5000 kč včetně nájmu) a angličtinu jsem vždycky brala spíše jako jazyk pro případ nejvyšší nouze. A ta se zřejmě blížila... nebo lépe řečeno, blížila jsem se jí já 😀

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky...

Ano, do stejné řeky nikdy nevstoupíš, řeka totiž není nikdy stejná...

První cesta do Indie byla snad ještě silnější dávka než první cesta v životě. Všechno, co jsem si myslela, že už jsem už vyřešila nebo zpracovala, mě tam nakonec dohnalo. Náhoda tomu chtěla, že jsem nakonec nejela sama a týden, dva cestovala s přáteli a pak ještě s kamarádkou. Poté už mě čekal měsíční kurz. 

Silně se do mě vryl pocit, kdy poprvé po dvou týdnech v Indii jedu sama v rikše a říkám si, že teď teprve začíná můj samostatný příběh. Jsme v milionovém indickém městě Kochinu na zmateném autobusáku a moje vzrušení i strach z nově nabyté samostatnosti přerušilo znění mého jména. Nikdy nejste sami a když se chcete s někým setkat, tak na něj prostě pomyslete 🙂

Na své první cestě do Indie jsem poznala moderní tvář jógy - záplavu amerických jógových turistů a celodenní povídání o tom, jak komu jde nebo nejde xyasána. Byla jsem zklamaná, praxe byla náročná, na podložce bez ručníku byste se utopili ve vlastním potu, připočtěme zablokovanou angličtinu a sto rupií na den, se kterýma si tedy nikam moc nevyrazíte, a bydlení bez oken... Kromě cvičení ráno a večer se ale stejně jenom spalo, takže co...

A přes to všechno jsem se o pár měsíců později vrátila na další kurz pro učitele a pak ještě na jeden 😀

Něco na té Indii je...

Co na té Indii je? Je to zcela jistě nehmotné povahy a je to nepřenosné a nesdělitelné. Není to ani smrad moči v ulicích, ani ranní vůně páleného plastu,nejsou to žebráci ani postižení ležící na zemi, co vás tam přitáhne zpátky. Není tam vlastně nic, co by nemohlo být i tady. Jen tady už nám na to nezbývá prostor - živelnost a neotřesitelná víra. To je podle mě to, co tam nás zápaďáky tak magnetizuje.

V Indii většinou nezůstáváte u vlažných pocitů - buď cítíte velice jasně, že jste ve správný čas na správném místě nebo zažijete maximální vykořenění a odcizení. Takové množství tak absurdních situací, které musíte dohrát, to vás prostě poznamená 😀

V Indii jsem v rámci několika cest strávila hodně měsíců a nakonec jsem tam zorganizovala i několik výprav se skupinkami Českých jógínů. Myslím, že všichni by souhlasili s tím, co píšu: je to šok, ale když pochopíte, že je to realita a začnete s i s ní hrát, poznáte nový druh svobody. 

Když se necháte táhnout vzhůru...

S Indií přišel pocit, že nic není nemožné, není důvod se kdekoli čehokoli bát. Indie mi otevřela nový svět - Thajsko, Vietnam, Bali. Díky nákladnějším cestám, jsem musela začít více vydělávat. Ale nemusela jsem nic dělat, zase stačilo to nechat, ať se to děje.

Zjistila jsem vlastně, že co se vyplácí, je investice do vzdělání - když mám pocit, že mám jet na nějaký kurz, neřeším, kolik stojí a není mi to líto, protože vím, že to za to stojí a že se to vrátí jinak, je to opravdu jako stoupat ve spirále. 

Baví mě obohacovat své lekce o nové prvky a techniky, každý rok si vyberu několik kurzů, které mě osloví - ať už jde přímo o jógu nebo o doplňkové kurzy - muzikoterapie, aromaterapie, masáže. To vše se dá na józe využít. Ráda na svých lekcích měním zaběhnutý řád věcí a zařazuji něco nového 🙂

Když přijdete ke mně na jógu...

Od samého začátku mě fascinovaly mantry - miluju zvuk těch tajemných starobylých zaříkadel a velmi často na lekcích zařazuji nějakou recitaci/zpěv mantry. První lekce, které jsem začala vést byla ranní jóga s Patanjaliho jógasútrou, a to mi taky zůstalo do dneška. V sútrách stále nacházím nové a nové informace a inspiraci. Většina mých lekcí tak má přesah a není to jen čistá práce s tělem.

Co se týká cvičebních stylů, absolvovala jsem mnoho kurzů: různý stupeň dynamiky, různý přístup k tělu... Ze všech těchto informací si člověk nakonec skládá svou mozaiku, doplňuje informace a získává zkušenosti - jak při vlastní praxi, tak při práci s lidmi. Měla jsem tendenci si vybrat, jakým směrem se profilovat, ale to už jsem vzdala. 

Nakonec se to všechno doplňuje - dynamika doplňuje pomalost a k opatrnost patří odvaha překročit hranice. To vše v neustálém koloběhu.

Pokud jste dočetli až sem...

...tak byste asi měli někdy přijít na lekci 😀

Sdílením svého příběhu (i když se zdá dlouhý, je stále hodně okleštěný :-), jsem vám asi chtěla především ukázat tu souhru "nenáhod", které lidský život doprovází. Ukázat to spektrum možností, které každý z nás má. 

Je to ohrané, ale je to fakt - naše štěstí nezáleží na vnějších podmínkách, je to vnitřní stav spokojenosti. A mně osobně k nalezení tohoto stavu pomáhá jóga. Neříkám, že to je jediné cesta, ale může to být i vaše cesta.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *