Co bylo před Patanjalim

Tento článek už mám v plánu napsat dlouho, jelikož čím je jóga modernější, tím více se odklání od toho, co bylo na počátku. Kdy byl ten počátek a co na něm bylo? Dnes se podíváme do té nejstarší „před-jógové“ historie Indie.

Kdy a jak se se jóga začala praktikovat, to dnes horko těžko vyzkoumáme, především proto, že se jednalo o učení, které se předávalo z učitele na žáka a širším masám bylo až do novodobých dob utajené. Jelikož se vracíme o stovky, tisíce let zpátky, nevystačíme už se vzpomínkama žáků, ale musíme hledat v písemných pramenech, a nejstaršími písemnými prameny Indie jsou védy. A pro zájemce o studium, mým pramenem je teď kniha Jamese Mallinsona – Roots of yoga.

Nejstarší písemné prameny

Nejstarší védou je známá Rg Véda, která slouží jako základ ortodoxního védského hinduismu, a pochází z období mezi 15. – 12. stol. př.n.l. Co je pro nás zajímavé, že v ní najdeme verše, které popisují dlouhovlasého mudrce a vypovídají tedy o nějaké mystické asketické tradici blízké pozdějším jógínům.

Podobný popis najdeme i v pozdějším textu Atharva Véda (cca 1000 př.n.l.), kde je popisován Vratya – mudrc, žijící na okraji společnosti a také techniky (pozice a zádrže dechu), které můžou být považovány za předchůdce jógy.

Další z textů Jaiminya Upanisad Brahmana (cca z roku 800 – 600 př.n.l.) učí techniku opakování manter a kontrolu dechu.

Na základě tohoto výběru z nejstarších textů ale nemůžeme vyvozovat, že by jóga byla nějaký systematicky rozpracovaný koncept – duchovní cesta nebo soubor technik.

První zmínky slova jóga

Dnešních překladů a výkladů slova jóga je mnoho, tomu nejstaršímu významu, jak se slovo používalo, jsou ale vzdálené. První použití najdeme už ve zmiňované Rg Védě, slovo „yoga“ je zde ale používáno ve významu „válečný vůz.“

Později v Mahabrarátě už najdeme i přenesený význam slova: slovo yoga je zde používáno jako označení pro vůz, na němž hlavní hrdina putuje skrze slunce do nebe, a také metaforicky jako označení pro soubor technik, které mají vést k osvícení, osvobození.

Šramanové a mókša

Přibližně okolo roku 500 př.n l. se ale formuje zajímavá skupina, kterou známe pod pojmem „šramanové“. (Nedávno jsem si znovu četla Siddhartu a tam se o nich také dočteme.) Jedná se o skupinku asketů, která žila v oblasti dnešního Allahabadu, zřejmě mimo brahmánskou védskou tradici, jíž ale mohla být ovlivněna, podobně jako budhismem a džinismem.

Duchovním záměrem této skupiny bylo ukončení koloběhu zrození, označované slovem „nirvana“ nebo „mókša“.

Tento záměr později adoptovalo i védské učení, ale první zmínka o něm pochází právě od Šramanů.

Jóga jako meditace

Svoje praktiky však tato skupina ještě nenazývala jógou, poprvé je toto označení použito až v Mahabharátě (3. stol.př.n.l -3. stol.n.l.), kde se setkáme s termínem Dhyanayoga, jako označení pro meditační praxi.

Jóga jako tapas

Kromě meditačních technik se duchovní usilování dříve spojovalo především s praxemi označovanými slovem tapas.

Tapas znaméná žár, oheň, spálit a takové techniky byly většinou zaměřené na ovládnutí těla a jeho potřeb a vyžadovaly disciplínu a určitý stupeň „sebeobětování“.

Pro vaši představu uveďme třeba Urdhvabáhu – techniku, při níž se držela zvednuté paže třeba po dobu několika let, až nakonec atrofovaly. Může se to zdát nemožné, ale krásně to ilustruje i záměr těchto technik – ovládnutí mysli (můžete si zkusit na chvíli, jak dlouho byste takhle zvednuté paže udrželi), naučit se nereagovat na podněty vycházející z těla a zároveň se jedná o zřejmou oběť – paže potřebujeme téměř neustále, a při mnoha činnostech se bez nich neobejdeme.

Co dělám a proč to dělám

Důležité jsou ale i záměry této praxe a ty byly různé – ve védské tradici se praktikovaly za účelem získání ochrany, přízně nebo zvláštní moci od Bohů (takže podstoupením této oběti získávám boží přízeň a podporu), cílem šramanů však bylo, józe bližší, zklidnění mysli a zničení minulé karmy. Otázkou je, můžeme-li tyto praktiky považovat za jógu, i pokud jejich záměrem nebylo osvícení. Tady už i názory odborníků mohou různit.

Právě v Mahabharátě jsou ti, kteří vykonávají tapas označovány za jogíny a jejich praxe jako jóga.

Pátráme-li ale po nejstarších kořenech jógy, nelze tyto praxe opomenout, protože k duchovnímu usilování a asketům prostě patřily. I Buddha říká, že mnohé z tapasických technik vyzkoušel, a že jejich praxe může vést jak k osvícení, tak k získání jiných „nadpřirozených“ schopností.

Hlavní praxe v před-jógových dobách

Nakonec tedy dříve než jakékoli asány tady máme dvě hlavní jógové praxe – meditaci a tapas.

Tapas a disciplínu jako nástroj k ovládnutí těla a mysli, meditaci jako vnitřní praxi, vedoucí k pravému poznání.

Obojí s námi nakonec zůstalo a je zmiňováno také v pozdější Patanjaliho Yoga Sútře, na kterou se dnes odvolává většina jógových škol. O mudrách a asánách ale hovoří až texty z druhého tisíciletí našeho letopočtu. Ačkoli by se mohlo jednat o techniky šramanů z doby před naším letopočtem, žádné písené doklady o tom zachovány nemáme.

Co je a není důležité?

Samozřejmě že žijeme v jiné době a techniky jako držení zvednuté paže, dlouhé hladovění, několikadenní sezení v meditaci většinu z nás k józe nenalákalo – nepřivedlo. Takové extrémy zřejmě většině z nás přijdou zbytečné a nesrozumitelné. Záměr jógy jako osvícení ale ani dnes není důvodem praxe většiny lidí. Můžeme se v duchu usmívat nad tím, že tyto techniky se dříve praktikovaly pro přízeň Bohů, méně často si již ale uvědomíme, že my je praktikujeme často se záměrem podobným – východiskem je často pocit nespokojenosti s aktuálním stavem (zdraví nebo psychika) a záměrem je často získání přízně, obdivu svého okolí nebo sebe samého – být se sebou spokojen.

Jistě, je to extrém, nechat si odumřít ruku. Není ale druhým extrémem naši dnešní doby pohodlnost?

Přispějte do diskuze

Co si o tom myslíte? Neprospělo by nám někdy trochu disciplíny? Není potřeba znát svůj cíl a něco pro jeho naplnění „obětovat“? Pokud se o jógu zajímáte nebo se věnujete její pravidelné praxi, napište mi, jak to s disciplínou máte vy – budu moc ráda za váš názor 🙂